Od mých dětských let, kdy jsme neznali jiné, než látkové kapesníky a nad cizinci zahazujícími jedenkrát použitý kapesníček jsme kroutili hlavou, se mnohé změnilo. Papírové kapesníčky jsou dnes dostupné skoro každému a tak jsme i my přijali myšlenku, že je lépe vysmrkané bacily zahodit, než jim znovu nabízet svůj nos. Staré kapesníky jsem uchovala pro případ rýmy nebakteriální - alergické, ale náš nový návyk nás natolik pohltil, že jsme na ně dočista zapomněli.
Při posledním celorodinovém boji s rýmou jsme jednou večer zjistili, že papírové kapesníky prostě došly. Vzpomněl si tedy důvtipný tatínek, že máme ještě látkové. Děti byly barevnými, tkanými kapesníky natolik zaskočeny a nadšeny, že ztratily schopnost přemýšlet nad významem slov a snad i zalehlá ouška způsobila, že nový objev nazvaly kapesníky nikoli látkovými, ale PLÁTKOVÝMI. Záhy jsme si vysvětlili, že plátkový je sýr a kapesníky jsou z látky, ale přesto se v naší rodině tento úsměvný pseudonym ujal.
Hedulka začala plátkové kapesníčky doslova sbírat a když jich dnes babička vytáhla z tajuplné skříňky tři štůsky, oči se jí rozzářily víc, než kdyby dostala velikánský dárek s pentlí. Pečlivě si vybrala ty nejrůžovější a nejkytičkovanější a s potutelným úsměvem si je odnesla uložit do kufříku pokladů pod postýlku. Jo, staré věci mají své kouzlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat