den 69.: "Příběh sluneční clony"

Bláznivá fotografie je dnešní, příběh včerejší. Nedá mi to, nevrátit se k němu. Vždyť co má k projektu 365 blíž, než fotoaparát a jeho příslušenství.

Na včerejsí vycházce podél Pekelského potoka jsem si dala neprozřetelně sejmutou clonu do kapsy. Byla pak už jen otázka času, kdy mi při fotografických figurách na omrzlých kamenech vyklouzne. V poměrně silném proudu se naštěstí zarazila o kameny, ale nedosáhla jsem. Než jsem se rozhodla, který kámen bude pro nákrok bezpečnější, sklouzla o kus dál, stále jsem ji viděla. Už, už jsem na ni sahala, když najednou zmizela - podívám se po proudu a nikde ji nevidím. Pokusila jsem se v ledové vodě zalovit pod kameny, bez šance. Po chvíli pátrání jsem se vydala za ostatními, kteří šli již dávno napřed. Pro jistotu jsem místo označila kapesníčkem, kdyby se nám tam podařilo vrátit - naděje přecijen umírá poslední.

Když děda s babičkou vyrazili s vnoučátky při zpáteční cestě ochotně napřed, šli jsme s Martinem zkusit štěstí. Po takové době se šance ještě více snížily. Martin pátral v osudném místě a já procházela celou přístupnou následující část potoka. Na konci si mne všiml jakýsi pán venčící psa. Vypadal podivně, něco si mumlal a tak jsem se raději neptala, zda mluví na mne a vrátila se zpět.

Po chvíli si nás našel sám. Bylo slyšet, vidět i cítit, že si dal pár na zahřátí, ale na ochotě mu to neubralo, ba naopak. Když už jsme se rozhodli prohlásit clonu za nezvěstnou a hledání ukončit, hučel do nás, že tam musí být a že ji najde. Utěsnil nedalekou hrázičku, takže potok téměř přestal téci a řekl: "Teď rychle hledejte, dlouho to nechat nemůžu." Jiskřička naděje svitla, ale výsledek byl nakonec týž.

Během našeho odchodu na nás křičel, že to prostě musí najít, že už našel i jinší věci a že za půl hodiny se máme stavit a clona bude viset u něj na plotě. Než dokončil tuto větu, zaostřil a hupsnul do potoka se slovy: "Mám ji!" a měl. Takový malý kousek plastu a takový velký příběh s velkou ochotoou..