"A budeme moct na dvorku ještě chvíli bobovat?" ptají se mě děti každý den při vyzvedávání ze školky. Přesto, že se školkou každý den "proježdíkují" bezmála dvě hodiny. Dnes jdeme na přírodovědný kroužek, ale chvilku to ještě půjde.
Hedulku bobování po chvíli omrzelo a šla chystat dobroty pro svá milovaná zvířátka. Todík sám trénuje zastavení smykem a pak si usmyslí, že bude ve sněhu dlabat tunel. Když ho vidím, jak na poslední lopatu, co ještě nepraskla, naskakuje jako na rýč, volám na něj z okna:
"Todíčku, tou lopatou se jen nabírá, takhle se zničí."
"Já chci dělat tunel, hranatej tunel."
"To nemůžeš nabírat sám, je to moc těžký, uděláme ho společně zítra, až bude víc času, jo?"
"Ale já jsem ho potřeboval teď, víš?
"Měl bys už stejně jít domů pomalu se nachystat. Víš, že Ti na dnešek vyjednala Hedulka, že s ní můžeš na kroužek. Pojď si trochu odpočinout, ať tam pak neusneš."
"Mně to nevadí, já jsem pracovitej." zní jeho poslední a zcela odzbrojující odpověď. A ještě jsem stihla při tom rozhovoru toho malého šmudlu vyfotit z okna.
2 komentáře:
Jé Jitu nakoukla jsem náhodou, a ani jsem nečekala, že tu bude příspěvek. Jsem moc ráda, že se ozýváš a těším se na fotečky. Trollik
Ahoj Trolli, díky za nákuk. Divím se, žes na mne ještě nezapomněla, když se nechodím vokázat, ale já na vás taky ne, jen prostě víc nestíhám. Hrozně mě mrzelo, že jsem skončila, i okolí se vyptávalo, jestli budu pokračovat, tak jsem zvolila takové šalamounské řešení :-))), jsem zvědavá, jak to bude fungovat.
Okomentovat